Hádanka
Pozdní večer - ulice jsou prázdný,
jen támhle ten pán se po jídle shání,
neví, co bude, neustále páteř sklání
a nikdo nevidí, jaké má v hlavě přání.
Přicházím blíž i bez jeho pozvání,
zvedá svou hlavu, pyžmo podivně zavání.
Neklopím oči, vím, že nemá ani zdání,
moje úmysly jsou jiné, chci ukončit jeho klání.
Vždyť on nemá kam jít, kdo tohle pochopí?
Když nikdo z vás se za ním neotočí?!
Každý jen přehlíží svět a lhostejnost si říká paní.
Podivný tvor - člověk, co chamtivou zamává dlaní!
Dým už sílí, jícnem si slídí, oči se klíží víc, než před chvílí.
Nedýchám a v hlavě přemítám.
Vítr se blíží! Kdo mu cestu zkříží, toho meluzína straší nocí.
A já se sám sebe ptám, kdo vlastně jsem tady sám?!
Stařec a slzy, v jeho tváři vidím brzy,
zkouší mluvit, jeho touhy nechávají tmavý šmouhy,
co on v duši má, když tu přede mnou rozhodně smutek nezakrývá.
A hádanka není tak složitá.
Jen empatie za mě mu odpovídá,
on na mě hledí, divnou melodií zpívá.
Náhle cítím uvnitř sebe prudké sevření!
A teď už chápu celé jeho vězení.
A v tom jsem objevil svět, ten muž mě za ruku vzal a v prudkém větru teď stál.
Nestává často se ten příběh, že se potkají dva lidé,
jeden na pomoc mu přijde, jenže sám ji postrádá!
Dým už sílí, jícnem si slídí, oči se klíží víc, než před chvílí.
Nedýchám a v hlavě přemítám.
Vítr se blíží! Kdo mu cestu zkříží, toho meluzína straší nocí.
A já se sám sebe ptám, kdo vlastně jsem tady sám?!
Jenže stále ještě nevím, zda jsem správně odpověděl,
možná, že jsi z těch pár lidí, kterým věřím, co to věd... (ej),
strašidelnej Verus zvoní v uších jako karát.
Ano, vím to, občas bych dal i sám sobě opravdovej granát!
Levá, pravá, pravá, hák, nebo tak nějak,
neznám, ani přesto, že jsem nevypočítavej maniak!
Z mojich písní nejspíš zvyšuje se tlak!
Musím vykoupit se, pane! Že jsem volný, jako pták!
Tady je moje hádanka, jak jsem slíbil! A než se za mnou zavře hrob, za micem Verus MC!